Odkaz J. A. Komenského

Jan Amos Komenský patří k těm osobnostem, které za sebou zanechávají neopominutelnou stopu, v jeho případě zřetelně viditelnou v kruzích vzdělané Evropy už za jeho života. Patřil k těm, kteří nenechávají ostatní lidi ve svém okolí lhostejnými. Měl právě tak své příznivce a následovníky, jako nepřátele a protivníky. Zrovna tak dovedl mít podobně vyhraněné vztahy k osobnostem i jevům ve svém okolí on sám a dovedl to dát najevo.

Povoláním duchovní Jednoty bratrské, malé evangelické církve, jež se snažila udržet si svou svébytnost vedle silných proudů německé reformace, srdcem humanista, který postupně dospěl k teoretickému požadavku velké jednoty světové, jež by v mírovém uspořádání zahrnula celé lidstvo. Tím se řadí k autorům slavných projektů, jako byli např. Thomas More a Tommaso Campanella, i když jeho společensko-nápravné projekty jsou spíše výzvou, apelem, nežli vizí. Bývá nazýván právě ve spojitosti s těmito aspekty svého díla a osobnosti „mužem touhy“ (tak se ostatně nazval sám ve spise Jedno potřebné). Bývá označován za posledního encyklopedika, polyhistora: a vskutku, rozhlédneme-li se po jeho díle, velmi snadno a rychle zjistíme, že byl pedagogem, filosofem, teologem, přírodovědcem, jazykovědcem, literárním teoretikem, historikem a politickým myslitelem, často přesahujícím z roviny teoretické do oblasti praxe. Lze možná namítnout, že v jeho době není takový rozsah odborných zájmů něčím neobvyklým, nebyl také samozřejmě ve všech zmíněných oborech tak docela na úrovni své doby, nicméně jeho široký záběr v době, kdy se již jednotlivé obory vědy formovaly jako samostatné disciplíny, vzbuzuje respekt. Úspěchy na poli pedagogiky, zejména široké uplatnění jeho učebnic, mu vynesly čestné pojmenování „učitel národů“.

S Komenského smrtí se symbolicky uzavřel vývoj české větve jednoty bratrské i celé reformační kultury. Jeho nápravné a reformní myšlenky nemohly být ve své době správně pochopeny ani realizovány. Racionalistické osvícenství 18. století přijalo z Komenského díla jen jeho pedagogický odkaz, takže do poloviny tohoto století výrazně poklesl počet vydávaných Komenského prací a jeho rukopisy společně s tzv. českou otázkou zmizely na celá staletí.

Zájem o Komenského život a dílo oživila až poslední třetina 18. století, kdy se v českém prostředí objevují nádechy vlastenectví, které otevřely cestu k národnímu obrození. V díle nazvaném Effigies virorum eruditorum atque artificium Bohemiae et Moraviae, které vycházelo pod vedením M. A. Voigta a ve spolupráci s F. M. Pelclem a I. Bornem v letech 1772–1782, se poprvé od pobělohorského období veřejně a poměrně příznivě psalo o osobnostech jako Hus, Rokycana, či Komenský.

Nový přístup k osobnosti Komenského vyvrcholil ve studii Františka Palackého Život J. A. Komenského, otištěné roku 1829 v Časopise Českého muzea. Palacký vycházel z dosavadní literatury, pokoušel se ale také interpretovat Komenského v dobových souvislostech, proto neodsuzoval jeho postoj k revelacím. V závěrečném soupisu díla uvedl již 92 titulů, z nichž nejvíce ocenil Labyrint a Hlubinu Bezpečnosti (pro svůj jazyk) a dále spisy Didactica magna, Prodromus pansophiae, Methodus linguarum novissima a Unum necessarium (pro obsahové hledisko).

Díky objevům v bývalém bratrském archivu, uloženém ve věži kostela sv. Jana v Lešně, došlo k důležitému rozšíření znalostí Komenského díla. V roce 1836 vícekrát navštívil Lešno český lékař Jan Evangelista Purkyně a ve spolupráci s evangelickým knězem J. Kačerem postupně objevil rozsáhlou Komenského korespondenci a důležité, dosud neznámé, rukopisy, zejména českou Didaktiku, Navržení krátké a Moudrost starých Čechů. Vůbec poprvé byla tato rukopisná díla vydána V. V. Tomkem a J. Chmelou roku 1849. Následovaly další objevy (např. roku 1855 objevil P. J. Šafařík v pražské univerzitní knihovně Komenského časoměrný překlad žalmů nebo následujícího roku český historik A. Gindela objevil v Lešně Informatorium školy mateřské), jejichž vydávání vlasteneckými nakladatelstvími podnítilo ještě větší zájem o Komenského a zejména díky hradeckému vydání Světa v obrazech (1833) zájem o národní pedagogiku. V Komenského duchu navrhl již roku 1848 Karel Slavoj Amerling demokratickou školskou reformu a požadoval jazykově národní školy (mimo jiné navázal na Orbis pictus stejnojmennou, avšak modernizovanou, učebnicí).

Důležitou národní manifestací bylo odhalení prvního Komenského pomníku v Čechách roku 1865 v Brandýse nad Orlicí, kterého se zúčastnila řada předních osobností. Čeští učitelé, sdružení do Pražské Besedy učitelské (zal. 1868), se pak postarali o rozšíření povědomí o Komenském skrze každoroční březnové oslavy. Poté již následovalo množství oslavných akcí spojených s jubilei Komenského (uctění památky 200. výročí úmrtí /tehdy chybně roku 1871/, oslavy 300. výročí narození v roce 1892 aj.).

[pomník J. A. Komenského v Brandýse nad Orlicí, 1865.

Medailon s portrétem Komenského od Jindřicha Votočky dodatečně odhalen roku 1871]

Odrazem rozšiřujícího se zájmu o Jana Amose Komenského je stoupající počet jeho vydávaných prací, zejména pokusy o rozsáhlejší souborné edice. Ty vyvrcholily v edičním projektu Jána Kvačaly Veškeré spisy J. A. Komenského (vydáváno v letech 1910–1929 v Brně, vyšlo 8 svazků s pouhými 41 Komenského českými a latinskými díly). K příležitosti jubilejního roku 1892 byla vydána A. paterou první edice Komenského korespondence, na niž navázal opět J. Kvačala novou dvoudílnou edicí listů. Tato vydavatelská a ediční činnost stála na počátku rozvoje vědeckého bádání o Komenského životě a díle (tzv. komeniologie). Za průkopníky systematického výzkumu se pak považují: František J. Zoubek, Josef Šmaha a Josef Klika, z další generace pak Ján Kvačala, Josef Krumpholc, Jan V. Novák, Josef Hendrich, Jiří V. Klíma, Stanislav Souček ad.

O rehabilitaci Komenského odkazu na Moravě se zasloužili moravští učitelé, díky nimž byla roku 1874 postavena v Přerově jeho nejstarší socha. Velký podíl měl učitel a vlastivědný badatel František Slaměník, který od roku 1880 vykonával funkci redaktora časopisu Komenský a o dva roky později 1882 založil muzeum Komenského v Přerově. Se stejnou snahou o uctění památky Komenského bylo založeno v roce 1894 další moravské muzeum v Uherském Brodě.

Komenského myšlenky měly silnou odezvu i v zahraničí. V Lipsku vznikla roku 1871 Comenius-Bücherei (Komenského knihovna). Oslava 300. výročí Komenského narození byla v Berlíně impulsem k založení Comenius Gesellschaft (Komenského společnosti), která již v roce 1896 měla 1200 členů ze šestnácti států. Tato společnost vydávala v letech 1892–1934 měsíčník Monatshefte der Comenius Gesellschaft.

Významným zlomem bylo objevení Komenského hrobu v nizozemském Naardenu v roce 1929, jehož autentičnost potvrdil antropologickým rozborem profesor J. Matiegka (více viz Památník a Muzeum J. A. Komenského v Naardenu). Ve 30. letech následovaly další rukopisné objevy, zejména tzv. leningradský rukopis (objeven Stanislavem Součkem roku 1931) nebo Obecná porada o nápravě věcí lidských, od 18. století považována za nezvěstnou (objevil v knihovně bývalého Franckeho sirotčince v Halle nad Sálou Dmitrij Čyževskyj v letech 1934–1935).

[Comenius Museum a kaple, Naarden]

Komeniologie zaznamenala rozmach v období po druhé světové válce, ať už zakládáním dalších komeniologických institucí, časopisů nebo edičními snahami. V roce 1957 se stalo centrem komeniologického bádání také uherskobrodské muzeum, kde bylo založeno tzv. Ústřední středisko pro dokumentaci života a díla Jana Amose Komenského a ohlasu jeho díla.“ V badatelské rovině pracuje také Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze a Muzeum Komenského v Přerově. Hlavním publikačním výstupem byl časopis Akademie věd ČR Archiv pro bádání o životě a díle J. A. Komenského, od roku 1969 přejmenován na Acta Comeniana. Roku 1971 vzniklo druhé komeniologické periodikum, Studia Comeniana et historica, časopis Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě (více zde). Mezi nejznámější zahraniční komeniologické centrum patří Comeniusforschungsstelle (Badatelské centrum pro komeniologii), založené 1970 v Buchumu. Kromě rozsáhlé výzkumné činnosti vydává odborné periodikum Mitteilungsblatt.

[Acta Comeniana, Studia Comeniana et historica]

Komeniologii dnes charakterizuje široký tematický záběr a odborná hloubka, přestože Komenského dílo nelze dosud považovat za zcela známé. Jedním z posledních objevů je nález archivu Samuela Hartliba v Anglii (objevil G. H. Turnbull v Sheffieldu v roce 1947) – vznikl tzv. Hartlibův projekt, jehož cílem je digitální zpracování archiválií a jejich publikování. V roce 1961 byl objeven lešenský archiv jednoty bratské (nyní součástí Vojvodského státního archívu v Poznani), jehož součástí je i poslední nedokončený Komenského spis Clamores Eliae (Výzvy Eliášovy). Posledním nově zveřejněným objevem je tzv. Finspongský rukopis, dosud neznámý rukopis Komenského předmluvy Europae lumina a Dedikace třem královstvím nalezený ve švédském Nörkepingu, který komentářem a poznámkami doplnila Blanka Karlsson (vydáno v roce 2000).

Mezi nejvýznamnější české a slovenské komeniology patří:

Jan Patočka, Jiřina Popelová, Robert Kalivoda, Jaroslava Pešková, Pavel Floss, Josef Brambora, Jaromír Červenka, Josef Polišenský, J. Ludvíkovský, J. Válka, Rudolf Říčan, Amedeo Molnár, J. M. Lochman, Jan Blahoslav Čapek, Antonín Škarka, Milan Kopecký, Julie Nováková, Otakar Chlup, Jiří Kyrášek, Dagmar Čapková, V. T. Miškovská, Marta Bečková, František Karšai, Andrej Čuma ad.

Mezi nejvýznamnější zahraniční komeniology patří:

Francie: M. Denis, E Krotky, J. Prévot

Itálie: B. Bellerate, P. Cammarota, G. Limiti, C. Scifo

Maďarsko: J. Bakos, I. Bán, E. Földesová, E. Kovács, I. Meszáros

Německo: R. Alt, F. Hofmann, E. Winter, H. Bodo, H. Geissler, H. Hornstein, G. Michel, F. Schadel, K. Schaller, J. Schurr

Nizozemsko: J. M. van der Linde, N. Moutová, W. Rood

Norsko: M. Blekastad

Polsko: T. Bieńkowski, L. Kurdybacha, J. Śliziński, B. Suchodolski

Rusko: S. N. Džibladze, A. A. Krasnovskij, D. O. Lordkipanidze

USA: W. Monroe, M. Spinka

Velká Británie: A. M. Dobbie, J. E. Sadler, G. H. Turnbull, Ch. Webster

Více a podrobněji viz: Jan KUMPERA, Jan Amos Komenský. Poutník na rozhraní věků, Ostrava 1992, s. 155–175 (kap. Odkaz v prověrce času).