Bohumil Haluzický

(8.3. 1879 – 11.1. 1957)

Profesor Reálného gymnázia v Uherském Brodě, předseda Musejní společnosti. Narodil se v Bzové 8. 3. 1879 v rodině učitele místní obecné školy. Zde absolvoval základní vzdělání a později pokračoval ve studiích na gymnáziu v Uherském Hradišti a Brně. Své znalosti rozšířil studiem slovanské a germánské filologie v Praze, Lipsku a Heidelberku. Již v období svých pražských studií se aktivně zapojoval do dění, jehož cílem bylo lepší poznání Slovenska a kulturní vzájemnosti Čechů a Slováků. Stal se členem slovenského akademického spolku Dětvan a prvním předsedou Akademického odboru Československé jednoty. Po ukončení studií působil jako středoškolský profesor v Praze - Žižkově, v Uherském Brodě a Brně. Z této doby pochází jeho první větší studie s názvem Lidová poesie a novočeské básnictví lyrické, publikovaná ve Výroční zprávě reálného gymnázia v Uherském Brodě za školní rok 1908 - 09, a literární práce Jak působila lidová píseň na poesii Kamarýtovu, Vacka - Kamenického a Chmelenského, publikovaná ve Výroční zprávě I. reálky v Brně 1912. Současně uveřejňuje řadu menších příspěvků v brněnských Lidových novinách a aktivně se účastní na tzv. luhačovských poradách, jež byly známé svou činností v oblasti československé vzájemnosti. Po vzniku Československé republiky nastoupil jako ředitel na nově založeném gymnáziu v Ružomberku, kde společně s Valeriánem Kubánim založil týdeník pro lidovou výchovu Slovenské hlasy. Koncem roku 1919 je však povolán jako ředitel státního dívčího gymnázia do Bratislavy. Zde rovněž působil jako lektor slovenštiny na Komenského univerzitě a ve velké míře se věnoval kulturnímu životu. Zahájil trvalou spolupráci s bratislavskou redakcí Lidových novin. Z této spolupráce vzešla řada jeho zásadních článků věnovaných Slovensku a otázkám vztahů mezi Čechy a Slováky.

Po násilném odtržení Slovenska a vzniku protektorátu Čechy a Morava byl Bohumil Haluzický donucen uchýlit se v březnu 1939 do Uherského Brodu. Odtud redigoval kulturní rubriku Luhačovského lázeňského zpravodaje až do doby jeho násilného zrušení. Vedle této činnosti se v novém působišti věnoval též kulturní a vlastivědné práci v rámci aktivit uherskobrodského muzea a Musejní společnosti. Do výboru Musejní společnosti byl kooptován 12. 9. 1940. Později, v letech 1941 – 1947, zastává funkci předsedy Společnosti. Především jeho zásluhou přečkalo muzeum těžké období protektorátu a mohlo se po válce opět úspěšně zapojit do kulturního rozvoje Uherskobrodska. Svoji záslužnou práci pro uherskobrodské muzeum ukončil 7. 5. 1947, kdy se opět, již natrvalo, vrátil do Bratislavy. Zde pokračoval ve své literární činnosti, jíž přispíval k rozvoji kultury na Slovensku. Zemřel v Bratislavě 11. 1. 1957.

Jeho bohatá literární činnost spočívala ponejvíce v publikování množství novinových článků a literárně-historických úvah. Mimo to uveřejnil v roce 1928 studii o Martinu Kukučínovi, sbírku povídek z lidového života na Uherskobrodsku Ubozí a radostní (1941) a práci Božena Němcová a Slovensko (1952). Ke konci života vydal rovněž knihu vzpomínek pod názvem Stopami rozpomienok. Další jeho práce jako Luhačovice a dr.Veselý, Súchovská republika nebo životopis starohrozenkovskeho vlasteneckého učitele Františka Dobiáše zůstaly v rukopise.